Tento článek se bude týkat všech větších událostí, co se udály v tomto roce. Je jich poměrně dost tak se vrhneme na to.
Leden byl měsíc plný dodělávek ohledně mé přihlášky na exchange pobyt. Všechny eseje, očkování, doktorské prohlídky. Ale už jsem byla opravdu malý kousek od dokončení a následnému odeslání.
Únor byl měsíc lásky. Nikdy bych nebyla se svým přítelem kdybych se nevydala na lyžák s prvákem, přesto, že jsem byla již ve druháku. Jsem za svého přítele nesmírně vděčná, i když to, že jsem teď pryč je pro nás oba dosti těžké, i přes to doufám, že až se vrátím, budeme oba dosti silní na to zůstat spolu.
Konec dubna byl asi můj největší mezník a to když jsem dostala smsku od mého tatínka, že si mě vybrala rodina se dvěma dcerami v Severní Karolíně. Mé srdce zaplesalo, i když to znamenalo opustit všechno co v Česku mám, ale i tak jsem byla ráda a připravená na nová dobrodružství.
Začátek prázdnin jsme se vydali s celou rodinou na dva týdny do Chorvatska. Byl to takový poslední čas, kdy jsem mohla strávit dny jenom sama se svou rodinou. Bylo opravdu těžké jenom pomyslet na to, že je 10 měsíců neuvidím.
Taky jsem se musela na tenisovém kempu rozloučit se všemi svými tenisovými kamarády, trenéry a spoluhráči. Byl to super týden a musím říct, že mi opravdu celý můj tým chybí.
17. srpna. To byl ten den, kdy jsem na 10 měsíců opustila všechny své známé, kamarády a vydala se na nezapomenutelné dobrodružství. Bylo opravdu složité opustit všechno, ale dělá mě to silnější. Než jsem se ale vydala do Severní Karolíny, udělala jsem si zastávku v New Yorku, městě, které nikdy nespí. Zde jsem strávila 3 dny a aklimatizovala se na zdejší prostředí. Poznala jsem zde mé hodně dobré kamarády se kterými se doufám uvidím, až se všichni vrátíme zpátky.
20.srpna jsem konečně poznala svou hosfamily. Ne vše je stejné, takže mi trvalo nějakou tu chvíli se aklimatizovat a nějak se skamarádit s mýma dvěma hostsestrami, ale nyní mě berou opravdu jako ségru, za což jsem vděčná.
Září byl měsíc všeho nového. Nová škola, nové prostředí, nové lidi... V září jsem viděla na živo svůj první baseballový zápas, viděla první školní fotball, psala první test, no prostě bylo toho hodně nového. Taky jsem začala hrát ve školním tenisovém týmu, kde se mi musím říct celkem dost dařilo.
V říjnu jsem se taky zúčastnila homecomingu. Bylo to vážně fajn událost, plná tancování a kamarádů.
Koncem října se také konal očekávaný halloween. Svátek masek, výzdob, ale hlavně sladkostí. Musím říct, že jsem si to moc užila, ale sladkostí bylo tolik, že ještě teď je mám v pokoji.
Listopad byl v duchu díkuvzdání. Svátek, který se točí jak jinak kolem jídla, ale hlavně o rodině. A já jsem opravdu vděčná, za to, že nějakou rodinu mám, protože bez ní bych tu asi nebyla.
A konečně prosinec. Ano hádáte správně. Vánoce. Ale o těch byl celý předchozí článek, takže to tu nebudu rozpytvávat. Taky jsem začala dělat atletiku a našla si konečně pořádné kamarády, které mám opravdu ráda.
Nyní je 31.12. poslední den v tomto roce. Za 17 dní budu již v půlce svého exchange pobytu. Uteklo to strašně rychle. Ano začátek nebyl jednoduchý, ale nyní jsem si našla konečně kamarády a dělám to co mě baví a musím říct, že bude opravdu těžké za 5 měsíců tohle všechno opustit. Lhala bych, kdybych řekla, že se mi nestýská, ale více se mi bude stýskat až budu opouštět lidi, které už třeba nikdy neuvidím. Proto děkuji všem lidem, kteří se zúčastnili toho, že tu teď mohu být. Jsem opravdu šťastná a tyhle všechny zážitky a zkušenosti mi pomohou v mém dalším životě.
Velice se těším na to co přinese rok 2017, ale doufám, že to bude jenom kupa dalších vzpomínek. Tímto posílám pozdravy do Česka a všichni kdo toto čtou přeji krásný rok 2017 a pokud se tu objeví nějaký student co uvažuje o exchange pobytu určitě se toho nebojte, protože vás to posune hodně dopředu.

Letos jsem poprvé strávila Vánoce bez rodiny 1000 mil od domova. Byly to těžké chvíle, asi ty nejtěžší co se stýskání týče. No a jak takové americké Vánoce probíhali?
Jak už jistě víte, tak moje hostmum pochází z Česka a tak jsme slavili vlastně "dvojí" Vánoce. Nejdříve české Vánoce 24.12. a poté americké Vánoce 25.12. Již v pátek 23. jsem se rozhodla, že rodině upeču tradiční českou vánočku. Už nějakých 5 let ji každý rok před Vánoci peču se svojí babičkou tak nějaké schopnosti mám. Problém byl, že jsem nikdy neviděla přesný recept, ale naštěstí jsem na internetu našla opravdu skvělý. Takže celý pátek jsem strávila pletením a pečením vánočky. Musím říct, že se opravdu povedla. Jako od babičky. To vlastně budete moc posoudit podle fotky níže. V sobotu kolem 14 hodin jsme s našima zkusili spojení přes skype. V prvních minutách se mnou nekamarádila kamera, ale pak se vše urovnalo a já si naplno mohla vychutnat atmosféru českých Vánoc se svou rodinou i když jenom přes skype. Bylo to emociálně náročné, ale čekala jsem to horší. Poté jsme začali připravovat štědrovečerní večeři s mojí hostrodinou. Večeři jsme měli brzy, protože můj hostdad musel do práce. K večeři jsme měli kuřecí řízky a tradiční bramborový salát. Byl moc dobrý a aspoň jsem se tolik nevzdálila mým typickým Vánocům. Po večeři jsme si každý rozbalil pár dárků a poté jsme jenom odpočívali a koukali na filmy.
Další den jsem se vzbudila kolem 7:30 a už jsem slyšela holky běhat po baráku. Pod stromečkem teď bylo 2x tolik dárků než předchozí den. A začalo dvouhodinové rozbalování a předávání dárků. Dostala jsem normální počet dárků a všechny jsou moc krásné. Musím říct, že většina mi opravdu bude připomínat Ameriku až se vrátím domů.
Tyto Vánoce jsem si celkem užila a jsem ráda za všechny svoje kamarády, hostrodinu ale hlavně svoji pravou rodinu, protože při mě stála, stojí a vždycky stát bude a bez ní bych tu asi nikdy nebyla. Ale o tom všem až v dalším článku.

Dnešní příspěvek je celkem ještě nový. O víkendu 3.-4.12. jsme se vydali na výlet do Bryson city, což je malá vesnička na hranicích Severní Karolíny s Tenessee. V sobotu ráno kolem 9 hodiny jsme vyrazili na 5 hodinovou cestu. Moje mladší hostsister s námi v autě nejela, protože s námi jela ještě jedna rodina a ty mají jenom jedno dítě, takže Vanessa jela s nimi a my s Kaylou jsme se mohly rozvalovat vzadu. Cesta utíkala docela plynule. Kolem 15:30 jsme dorazili na penzion. Maličký jeden pokojíček nám bohatě vystačil na jednu noc, hlavně, že bylo kde se vyspat. Hned po příjezdu jsme se převlíkli do pyžam a přejeli autem k místnímu nádraží. Vyzvedli jsme si vstupenky a šli čekat do fronty, než nás pustí na palubu. V 5 hodin se vláček rozjel. Ve vagónu hrála hudba z filmu "Polární express" a stejně jako ve filmu, dvě servírky začali tancovat na tu hudbu a u toho roznášet horkou čokoládu. Poté jsme taky dostali cookies. Za půl hodiny jsme se přiblížili ke krásně vyzdobené vesničce, která představovala Severní pól. Cestou jsme míjeli Santu a náhle se vlak zastavil. Bylo nám řečeno, že Santa nastupuje na vlak. Všechny děti byli nadšené, že uvidí Santu a já také. Jelikož jsme byli poslední vagón, museli jsme si na jeho příchod chvíli počkat, ale jakmile přišel, byla to paráda. Měl s sebou i elfa, který každému dal rolničku, kterou klučina ve filmu dostal od Santy. Každý se se Santou fotil i já jsem neodolala a fotku si udělala. Po hodině jízdy jsme se dostali zpět na nádraží. A pak začala ta zábavná čas. Najít restauraci, kde bychom si dali večeři. Byla to malá vesnička a moc jich tu nebylo, navíc začalo pršet a ještě všichni lidé z vlaku měl stejný plán. Nakonec jsme našli italskou restauraci a pořádně se najedli. Pak jsme unavení zamířili na pokoj, kde jsem si dala příjemnou teplou sprchu a usnula jsem poměrně brzo.
Další den jsme se probudili do deštivého počasí. Celou noc pršelo a podle předpovědi mělo ještě pršet celý den. Zamířili jsme tedy do místní kavárny na snídani. Dala jsem si slaný koláč, cappuchino  a byla jsem spokojená. Po snídani jsme se vydali zase na cestu. Dobrou polovinu cesty pršelo, protože je to v horách a všude v horách pršelo. Nakonec jsme domů dorazili asi kolem 15 hodin. A už jsme vlastně nic zajímavého až do večera nedělali.
Nakonec to byl moc zajímavý víkend a moc jsem si ho užila, hlavně setkání se Santou.

Vím, že to byla celkem doba od té doby co jsem nepřidala nový příspěvek, ale událo se toho tolik, že jsem absolutně nestíhala a ještě skloubit čas se školou je taky náročný. Začala jsem totiž dělat track a chodím domů kolem 4 až 5 hodiny a jsem tak unavená, že nejsem schopná nic dělat jenom se učit věci do školy.
Tento příspěvek se bude týkat thanksgiving day. Tento svátek se slaví čtvrtý čtvrtek v listopadu a je to upomínka a poděkování za všechno co máme. Většinou se to slaví ve velkém s rodinou, ale rodina mého hostdad žije v New Hampshire a to je hodně daleko a nemělo by to cenu na těch pár dní. Tak jsme se rozhodli, že to oslavíme sami. Od rána se doma vyvářelo. Měli jsme obrovského krocana, který se naplnil cibulemi a pomeranči a dovnitř se injekční stříkačkou nadávkovala nějaká marináda. Poté se krocan dal péct do trouby asi na 5 hodin. Mezitím jsme vařili další jídla. Samotná večeře se konala kolem 4 hodiny. Na stůl v kuchyni se nandalo všechno co jsme uvařili a každý si nandal na co měl chuť. Měli jsme tam nádivky, brusinky, zeleninu, zálivku, houstičky rozpečené v troubě a spoustu dalšího. Bylo toho tolik, že bychom nakrmili armádu. Poté jsme každý dostal kousek dýňového koláče, který byl mimochodem výborný, jen škoda, že kupovaný. Po večeři jsme byli všichni tak plní, že jsme se vyvalili na gauč a už jenom odpočívali a koukali na filmy. Později večer jsme ještě dostali kousek cheesecaku, ale ten byl na můj vkus až moc sladký. Dýňový koláč mi chutnal mnohem víc.
Musím říct, že tento svátek mám opravdu ráda. Ano je vám jasný proč, protože hodně jídla, ale hlavně to má takovou svoji nepopsatelnou atmosféru.
Taky se musím pochlubit, že jsme už taky postavili vánoční stromeček a celkově vyzdobili celý barák jak z venku, tak i zevnitř, takže už netrpělivě čekáme na Vánoce.